Prolog

Ticho v hotelovém pokoji, bylo téměř nepřirozené. Na okamžik to vypadalo, že je uvnitř sám, než zaznamenal postavu, co bez hnutí čekala u okna. Muž hleděl dolů do ulice. Buď si ho nevšiml, nebo to jen předstíral. Hokejový trenér si odkašlal, aby na sebe upozornil.

„Jaká byla cesta?“ zazněl od okna zvučný hlas.

„V pořádku,“ odvětil jednoduše. Nenašel důvod zatěžovat svého společníka zdlouhavým popisem nervozity. Nechtěl mluvit o tom, jak ho znervóznělo každé šustění padajícího listí. Jak se neustále otáčel, jak ho žrala paranoia.

„To jsem rád,“ vytrhlo ho z myšlenek spokojené mručení. Ta slova spíše odhadl. V hlase zaslechl lehký úsměv. „Co máš v plánu?“ odrazilo se od okna. Setřásl ze sebe strach. Netušil, koho uvidí. Člověk naproti se otočil docela rychle. Jako by mu četl myšlenky. Nevypadal nervózně. Naopak. Opíral se o parapet s klidem člověka, který přesně ví, proč přišel. A trenérovi se jevil… vyhovující.

„Hned uvidíš,“ pousmál se způsobem, který nenechával prostor pro otázky. Mladý muž přikývl, přistoupil k němu a vyzývavě se zazubil.