1. Prolog

Ticho v hotelovém pokoji, bylo téměř nepřirozené. Na okamžik to vypadalo, že je uvnitř sám, než zaznamenal postavu, co bez hnutí čekala u okna. Muž hleděl dolů do ulice. Buď si ho nevšiml, nebo to jen předstíral. Hokejový trenér si odkašlal, aby na sebe upozornil.

„Jaká byla cesta?“ zazněl od okna zvučný hlas.

„V pořádku,“ odvětil jednoduše. Nenašel důvod zatěžovat svého společníka zdlouhavým popisem nervozity. Nechtěl mluvit o tom, jak ho znervóznělo každé šustění padajícího listí. Jak se neustále otáčel, jak ho žrala paranoia.

„To jsem rád,“ vytrhlo ho z myšlenek spokojené mručení. Ta slova spíše odhadl. V hlase zaslechl lehký úsměv. „Co máš v plánu?“ odrazilo se od okna. Setřásl ze sebe strach. Netušil, koho uvidí. Člověk naproti se otočil docela rychle. Jako by mu četl myšlenky. Nevypadal nervózně. Naopak. Opíral se o parapet s klidem člověka, který přesně ví, proč přišel. A trenérovi se jevil… vyhovující.

„Hned uvidíš,“ pousmál se způsobem, který nenechával prostor pro otázky. Mladý muž přikývl, přistoupil k němu a vyzývavě se zazubil.

2. 1

Filip frustrovaně vydechl do šatny zimního stadionu. Přehraboval se ve sportovní tašce a přemýšlel, že tam vybavení na led prostě nechá. Propocené oblečení sice už volalo po pračce, ale na domácí práce neměl náladu. Poslední dobou toho na něj padalo až moc. Vyřazovací zápasy, tréninky i minimum volna mu nedávaly prostor zpomalit. Dokázala ho vytočit i přelomená hokejka. Potřeboval zastavit a nadechnout se, jenže čas běžel neúprosně dál.

Vytáčelo ho jeho přehnaně podrážděné chování, jenže měl pocit, že ho všichni systematicky serou. Slušnější pojmenování nenašel. Rozmrzele mrskl do tašky nějaký kus oblečení a natáhl si mikinu. Viděl se v obýváku na gauči. Představil si, jak z televize hučí nějaká vyložená pitomost, u které i moucha na stěně protestuje s transparentem Nuda k chcípnutí.

Bylo mu to jedno. Chtěl se nudit, aspoň na tu chvíli do dalšího tréninku lehnout k blbě jednoduchému seriálu. Zatřásl hlavou, oblékl si bundu a vstal. Šatnu opouštěl jako poslední, dlouho po svých svěřencích. Pečlivě za sebou zamkl, odmítal řešit další krádež, kterou by ve finále stejně nevyřešil.

Oblohu kolem arény zakryly mraky. Jejich šedivé stíny působily proti černé obloze jako z hororu. Zívl a lovil někde po kapsách cigarety. Berličku, aby se už úplně nezbláznil. Jednu si zapálil a opřel se o zábradlí. Pozoroval tmavé okolí. Březen končil a pod Ještědem pořád ještě sněžilo. Líbilo se mu to. Ale klid narušila osoba. Kapitán týmu. Voleee…

„Myslel jsem, že už budeš doma,“ poznamenal útočník a bez zbytečného ptaní si stoupl hned vedle svého trenéra. „Vypadáš příšerně.“

Filip jen nezaujatě pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Trochu,“ zamumlal. Neviděl smysl v zapírání. „Nějak mi to všechno padá na hlavu,“ dodal, když si všiml, že hokejista poslouchá. Vlastně bylo fajn se svěřit. Zvlášť někomu, kdo ví, o co jde. „Furt to samý. Tréninky, novináři, zápasy, žádný volno a… když volno mám, tak stejně hovno. Já nevím. Asi na to nemám,“ zhodnotil nakonec. „A mrzí mě, že se chovám jako debil.“

„Nikdy jsi nebejval zrovna příjemnej,“ rýpl si hokejista spíše pro odlehčení. Filip se letmo zasmál. „Je to šílený, ale takhle to jde každej rok.“ Odmlčel se, sjel trenéra zkoumavým pohledem a naoko se zamyslel. „Pojď s námi na zábavu,“ nadhodil pak. Trenér sebou trhl.

Protáhl každou slabiku otázky: „Ty chceš po mně, abych šel na zábavu?“ Nevěřil svým uším. „Martine, neser mě.“ Ale místo odpovědi se dočkal jen smíchu.

„A proč ne?“ odvětil hokejista na otázku otázkou. „Seš den co den příjemnější. Jak osina v prdeli. Jedeme playoff a potřebujeme za sebou trenéra.“ Praštil Filipa do ramene. „A sorry, ty momentálně moc trenér nejseš. Jestli to projebeme, bude ten stres zbytečnej. A i když nás momentálně docela sereš, máme tě rádi. Neuškodí ti trochu pustit páru a uklidnit se.“ Dal si pauzu před poslední ránou. Zazubil se. Filip tušil nějakou pitomost. „A hádám, že tam bude fůra ženských, co ti s tou tvojí frustrací bez mrknutí oka pomůžou.“ Poplácal ho po rameni něžněji než předtím. „V osm buď ready!“ houkl ještě přes rameno a odešel.

Filip se prvně zarazil. A pak se skoro hystericky uchechtl. Jen kdyby to tolik nebolelo. Fůra ženských, no super… pomyslel si ironicky a zavrtěl hlavou. Chtěl muže. Ideálně někoho, kdo bude ochotný neodporovat. Vyžadoval disciplínu na ledě i v soukromí. Přemýšlel, kdy naposledy nakoukl na seznamku a domlouval schůzku. Bylo to dávno. Byl sakra zoufalý.  

Raději se sebral a sedl za volant. Teplá sprcha, kocour a nuda. Lepší.

***

Těšilo ho aspoň to, že se domů dostal za pár minut. Krátká silnice od arény, obklopená lesy a loukami, dům na konci vesnice. Svatý klid. Zaparkoval před garáží, dlouze vydechl a zapadl rovnou domů. Poškrabkal kocoura, který v obýváku líně odpočíval na opěrce gauče, v ložnici sebral nějaké čisté oblečení a zalezl do sprchy.

Potřeboval ulevit aspoň ztuhlým svalům, když už ne svému chtíči. Dobrou půlhodinu stál pod zatraceně příjemným proudem horké vody, za nic na světě se mu nechtělo ven.

Vylezl se značnou nevolí, zabalil se do ručníku a sekl sebou do křesla v obýváku. Zavřel oči. Silou vytěsnil myšlenky.

Jenže někdo zvonil. Zamračil se a prskal, když šel ke dveřím. Fakt, že má na sobě jen ten ručník, se rozhodl ignorovat. Nezajímalo ho to, chtěl jen narušitele svého klidu poslat jednoduše do hajzlu a zapadnout zase zpátky dovnitř. V hlavě se mu mihlo několik možností nezvaných hostů. Od fanouška, který někde náhodou splašil jeho adresu, až po zarytého odpůrce, co mu do obličeje hodí cihlu. Nakonec se ale smířil s nejpravděpodobnější možností, že útočník před arénou neblafoval a přišel pro něj, aby ho dotáhl na tu stupidní hudební akci.

A nemýlil se, jen jich přišlo víc, než čekal. Sedm párů očí ho sledovalo nějakou dobu, než někdo konečně promluvil: „Něco na sebe hoď, jdeme se bavit.“ Zjistil, že to je Martin. Otravný kapitán týmu.

„Fakt musím?“ protáhl každou slabiku, zapracoval na podtónu, aby jasně naznačil, jak obrovsky se mu nikam nechce. Třeba, když se bude tvářit fakt zmučeně, ho nikam tahat nebudou.

„Jo, musíš,“ zpražil jeho naděje nějaký jiný hráč, „půjdeš s námi a budeš se bavit a na stadionu budeš normální. Tak se oblíkni. Když už nic, aspoň můžeme říct, že jsme to zkusili.“

Povzdechl si. S poznámkou, aby chvíli počkali, dveře zase zavřel. Bylo mu jedno, že s ním hráči jednají jako se sobě rovným, takový přístup mu spíše vyhovoval. Alespoň se necítil tak mimo partu, spíše jako jeden z nich. Zavrtěl hlavou, myšlenky zaplašil a vyšel schody, aby v ložnici našel něco aspoň trochu reprezentativního.

O pár minut později už za sebou zamykal. Nezdržoval se s ničím nóbl – orvané vybledlé džíny, černé tričko s logem Arakain a mikina se podle něj skvěle hodily na rockovou zábavu. V chodbě vzal ještě koženou bundu. Tušil, že v budově se zahřeje, ale procházka téměř v mrazech jen v mikině nezněla ani trochu příjemně. „No sláva,“ neodpustil si útočník rýpavou poznámku, ale pro jednou se dalších řečí zdržel. Filip nekomentoval nic, ani nadšené hovory kolem. Stal se tichým pozorovatelem, kráčel ulicí, pod nohy mu zářily oranžové paprsky pouličních lamp. Sníh na chodníku křupal, když na něj šlápl.

Znuděně zívl, kulturní dům se zdál podezřele daleko. Viděl se pořád ještě doma. Sám, jen s kocourem. Když spatřil známé dveře a ošuntělou fasádu, napadlo ho zbaběle zdrhnout. „Je to tu hezký,“ zamumlal sarkasticky, „můžu jít domů?“ Zadoufal, že někdo z hráčů prostě kývne a nechá ho na pokoji, ale marně. Snesl se na něj hromadný nesouhlas.

S vražedným výrazem se nechal zkasírovat o vstupné a nalepit si kolem zápěstí papírový náramek. Přivítalo ho zakouřené předsálí s gauči a stoly čišícími socialismem let sedmdesátých. Držel se tam snad ještě kouř Startek za čtyři koruny. Zamyslel se, jak je možné, že celá budova ještě stojí. A co víc, že v ní má někdo ještě chuť pořádat jakékoliv akce. Ale kytary, znějící otevřenými dveřmi z hlavního sálu, a světla, ladící v tempu písně, co typicky vesnicky patřila Kabátům, ho usadily. Žil na vesnici, žádné pozlátko čekat nemohl. Fungovalo to, to muselo stačit. Ztratil z dohledu hráče, kteří se dávali do řeči s přáteli, a zapadl k výčepu, aby si objednal pití. Kývl na pár svých známých, na které pro samý hokej nezbýval čas. Přebral si kelímek, zaplatil a napil perfektně chlazeného piva. S příjemně hořkou chutí na jazyku se odklidil zpět do předsálí, aby si mohl zapálit. Přece jen se začínal trochu uklidňovat. Odbyl si pár nutných rozhovorů, s některými přáteli pokecal dokonce mírně nadšený.  

Otevřenými dveřmi mezitím sledoval kapelu, teenagery skákající do rytmu hudby absolutně bez pravidel, několik známých v tričkách místního SDH. Pro jistotu si zakázal pohupovat do rytmu písně. Možná si pár slov broukl, než mu došlo, že nechce, aby ho tak někdo viděl. Připadal si starší než na svých šestatřicet. Možná tu i nejstarší byl. Většina lidí, které viděl, se možná blížila osmnácti. Kdyby teda přimhouřil obě oči. Hasiče nepočítal, pravděpodobně akci pořádali.

Znovu stočil oči k pódiu. Zpěvák pouštěl do reproduktorů první slova Síly starejch vín, melodie plula Filipovi hlavou a nejspíš si dovolil kratičký úsměv, když si uvědomil, že si hru všichni členové kapely skutečně užívají. Pátral v myšlenkách, kdy naposledy si on sám užíval, co dělá. Kdy se naposledy nadechl chladu zimního stadionu a měl ze své práce radost. Nepamatoval si to.

Hudba utichla, zpěvák ohlásil krátkou pauzu mezi sériemi a kapela se rozprchla sehnat občerstvení. Filip pohledem zavadil o bubeníka, zvedajícího se ze stoličky za mohutnými bubny. Výbava, kterou by na obyčejné vesnické zábavě nečekal, ho téměř celého schovávala. Až nyní si všiml, že bude v podobném věku jako on sám a že vypadá… dobře. A Filip civěl. Naprosto nevhodně civěl, sledoval každý pohyb, volné tílko s logem Rammstein nezakrývalo potetované paže, nasvícené tlumenou červenou září momentálně nehybných reflektorů. Štíhlé prsty jedné ruky, odkládající paličky, a druhé, upravující brýle na nose. Zarazil se.

Svědomí mu vrazilo facku a v hlavě mu zněl varovný hlas, který přikazoval, že má okamžitě přestat blbnout. Mysl už ale pracovala. Trhl sebou a rozhlédl se, jestli na něj náhodou někdo nekouká, ale ne. Všichni se věnovali svým přátelům či partnerům, někteří jen pivu v kelímcích. Pohnul se. Odešel k baru a objednal si další pivo. Alkoholu se většinou vyhýbal, ale tentokrát chtěl být víc vesnickým Filipem než trenérem extraligového klubu.

Zaplatil, napil se. Přece se nepokusíš sbalit někoho zrovna tady, připomenul si. Nehrozí. Neexistuje, nesmí. Za žádnou cenu. Znovu se napil a rozhodl se prostě zmizet. Jen co ale udělal první krok k východu, zastavila ho otázka, která mohla patřit jedině jemu. „Měl bych začít vyšilovat?“

Ale přece jen se prvně rozhlédl. Všichni ostatní stáli ve skupinkách dál. Takže ten někdo asi vážně mluvil na něj. Pokračovat ven mu připadalo příliš drzé. A tak se otočil zpátky směrem k sálu, jen aby se mu na vteřinu zastavilo srdce. Nedokázal ze sebe vytáhnout jakoukoliv odpověď, když si všiml, jak zkoumavě si ho prohlíží pár čokoládově hnědých očí, orámovaných brýlemi. „Eh?“ dostal ze sebe dost vynuceně.

„No, hraju před trenérskou hvězdou extraligy,“ usmíval se bubeník doslova jako měsíček na hnoji a zněl tak nenuceně, až to snad víc nešlo. „Měl bych vyšilovat?“

Trenérskou hvězdou, zopakoval si v duchu cynicky. Nahlas ale vykoktal jen: „No… ne?“ Tím u bubeníka vyvolal ale jen upřímný a nepotlačovaný smích.

„Kluci na nás chodí docela pravidelně,“ pokračoval, přičemž si stihl říct o kofolu a v naprostém klidu i zaplatit, „párkrát se o vás zmínili. Ale co jsem tak slyšel, nejste zrovna na tenhle typ zábavy.“

Filipovi se zachtělo vyzvídat, co dalšího se o něm říká, když není v doslechu. Nezeptal se, jen je sprostě práskl: „Donutili mě.“ Škubl rameny a zhluboka se nadechl. „Nechtěl jsem tu bejt.“

„Já vím o profi hokeji prd,“ přiznal bubeník uvolněně, „ale řekl bych, že je to náročný. Trocha zábavy a dobrý muziky není marná, ne?“

On si chce povídat. Jakože fakt povídat! křičel hlas v hlavě trenéra, který si povídat opravdu nepotřeboval. Chtěl… na vteřinu se zastavil. Ale odpověděl si rychle. Chtěl.

„Hele, kouříš?“ nadhodil tak příšerně nenuceným tónem, že se Filipovi div nepodlomila kolena. To slovo zapadlo do jeho myšlenek až moc dobře. Jako poslední díl skládačky. Ani si nevšiml změny v tykání, a kdyby ano, bylo by mu to úplně jedno. A potřeboval hodně rychle zpražit cokoliv, co mu vyplulo na mysl.

Zavrtěl hlavou. „Kdyžtak potom,“ neodmítl úplně. „Snažím se to nepřehánět.“

„Jasně, v pohodě,“ bubeník si zapálil sám. Filip se musel hodně držet, aby neřekl nějakou pitomost. Ale začal analyzovat. Ten chlap si ho prohlížel. Okukoval. A hezky okatě.

Zabte mě, poprosil v duchu. Když se pak bubeník vrátil na pódium a uvolněně kecal s ostatními z kapely, přemýšlel už opravdu hodně. Koukal na mě… a já na něj. Nevyvozoval předčasné závěry. Jen čekal, co přinese další pauza.

Mezitím se bavil. Musel Martinovi přiznat, že tentokrát, zcela výjimečně, odhadl Filipovy potřeby lépe než on sám. Kecal se známými, odpovídal na jejich otázky a byl vděčný, že ho berou pořád stejně. I když se ptali zejména na extraligu. Někteří chválili, jiní se mu nebáli objektivně sdělit, že minulý zápas stál za hovno. Bylo to… možná skoro lepší, než se užírat doma.

Po očku občas mrkl na bubeníka. Ten strávil další pauzu s kapelou, ale tu příští si došel zapálit. Filip tentokrát cigaretu přijal. Zapálil si. Dával si pozor, hledal jakoukoliv indicii. Chtěl ho, jen to zatím nemohl prostě říct. Tak tápal. „Co je?“ nadhodil najednou bubeník tak nečekaně, až sebou Filip skoro trhl.

„Mělo by něco bejt?“ zeptal se. Překvapilo ho, jak plynule.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a upravil si brýle.

Filipa celá situace fackovala. Bubeník byl sice víc v klidu než on, ale jistou nervozitu u něj zaznamenal. Jiskřilo to. Jenže to bylo nebezpečné. Ale jedno věděl. Zjistí to.