1

Filip frustrovaně vydechl do šatny zimního stadionu. Přehraboval se ve sportovní tašce a přemýšlel, že tam vybavení na led prostě nechá. Propocené oblečení sice už volalo po pračce, ale to poslední, na co měl náladu, byly nějaké domácí práce. Prskl, poslední dobou se toho na něj snášelo až moc. Obrovská frustrace ho plíživě svírala kolem krku. Vyřazovací zápasy, tréninky i téměř nulový volný čas mu nedávaly prostor zpomalit. Dokázala ho vytočit i přelomená hokejka. Potřeboval zastavit a nadechnout se, jenže čas běžel neúprosně dál, obklopoval a drtil ho. Neviděl žádné východisko.

Vyčítal si své často afektivní a přehnané jednání s hráči i přáteli, jenže ho bral pocit, že ho všichni systematicky serou. Slušnější pojmenování nenašel. Rozmrzele mrskl do tašky nějaký kus oblečení a natáhl si mikinu. Před očima se mu vyjevila scéna sebe sama v obýváku na gauči. Představil si, jak z televize hučí nějaká vyložená pitomost, u které i moucha na stěně protestuje s transparentem Nuda k chcípnutí.

Bylo mu to jedno. Chtěl se nudit, aspoň na malý okamžik se chtěl zbavit všeho, co jen vzdáleně připomínalo aktivitu namáhavější než ležení u seriálu. Zavrtěl hlavou, oblékl si bundu a vstal. Šatnu opouštěl jako poslední, dlouho po svých svěřencích. Pečlivě za sebou zamkl, odmítal řešit další krádež, kterou by ve finále stejně nevyřešil.

Nebe kolem arény dávno ztratilo našedlou barvu zimy, oblaka se prolínala v černočernou nicotu. Zívl a lovil někde po kapsách cigarety. Nebyl na sebe hrdý, poslední dobou kouřil až příliš často, jenže nějakou berličku potřeboval, aby se už úplně nezbláznil. Potáhl, přece jen se trochu uklidnil. Okolí zasypával sníh, jednotlivé vločky tancovaly ve světle pouličních lamp, ticho rušilo jen vzdálené skřípění tramvají a hlučné motory automobilů. Očima hledal nějaký bod, kterého by se mohl chytit. Nakonec i našel. Jen jiný, než čekal. Blížila se k němu osoba.

„Myslel jsem, že už budeš doma,“ poznamenal útočník a bez zbytečného ptaní si stoupl hned vedle svého trenéra. „Vypadáš příšerně.“

Filip jen nezaujatě pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Trochu,“ zamumlal. Neviděl smysl v zapírání zjevné skutečnosti, kterou by při pohledu do jeho obličeje stejně nepoznal leda slepý. „Nějak mi to všechno padá na hlavu,“ dodal, když si všiml, že hokejista poslouchá. Vlastně nebyl špatný nápad se někomu svěřit, ideálně někomu, kdo ví, v jakém rozpoložení se nachází, a kdo rozumí té nervozitě při shonu ve vyřazovací části extraligy. „Furt to samý. Tréninky, novináři, zápasy, žádný volno a… když volno mám, tak stejně hovno. Já nevím, co ještě říkat. Asi na to nemám,“ zhodnotil nakonec kapacitu své trpělivosti, která se den za dnem blížila k nule. „A mrzí mě, že se chovám jako debil.“

„Nikdy jsi nebejval zrovna příjemnej,“ rýpl si hokejista spíše pro odlehčení situace, než že by to myslel jakkoliv zle. Filip se skutečně letmo zasmál. „Je to šílený, ale takhle to jde každej rok.“ Odmlčel se, dlouze vydechl, zatímco cigareta mezi Filipovými prsty zvolna mizela. „Pojď s námi na zábavu,“ nadhodil znenadání útočník. Trenér sebou trhl, když mu došlo, co slyší.

Protáhl každou slabiku otázky: „Ty chceš po mně, abych šel na zábavu?“ Snad ani nevěřil svým uším. „Martine, neser mě.“ Ale místo odpovědi se dočkal jen smíchu.

„A proč ne?“ odvětil hokejista na otázku otázkou. „Seš den co den příjemnější. Jak osina v prdeli. Jedeme playoff a potřebujeme za sebou trenéra, ne…“ sjel Filipa zkoumavým pohledem, „tohle. Potřebujeme tě v pohodě. Jestli to posereme, bude ten stres zbytečnej. A i když nás momentálně docela sereš, máme tě rádi. Neuškodí ti trochu pustit páru a uklidnit se. Hádám, že tam bude fůra ženských, co ti s tou tvojí frustrací bez mrknutí oka pomůžou.“ Poplácal ho po rameni. „V osm buď ready!“ houkl ještě přes rameno a odešel.

Filip se nad bizarností té předposlední věty téměř uchechtl. Jen kdyby to tolik nebolelo. Ženská… zavrtěl hlavou, nepotřeboval společnost žádné ženy, potřeboval pravý opak. Chtěl muže. Muže, jenž bude ochotný mu neodporovat, splnit jeho pravidla a dát mu, co potřebuje. Disciplínu vyžadoval na tréninku i v soukromí, potřeboval kontrolu, potřeboval někomu velet. Počítal, kdy si takhle ulevil naposledy. Bylo to dávno. Byl sakra zoufalý. I kdyby chtěl sebevíc, stejně to nepůjde. Kdysi, když se ještě držel v ústranní, kdy netrénoval jeden z nejlepších klubů v lize a nejznámějších v zemi, by snad mohl, ale teď... neodvažoval se odhadovat, jakou lavinu by spustil, kdyby se jeho úzkostlivě střežené tajemství prozradilo.

Raději se odebral k odchodu. Vidina teplé sprchy přebila rozmrzelost, a když dosedal za volant, dokázal myslet jen na to, jak moc se těší domů.

***

Děkoval všem božstvům za tréninky poblíž jeho domu, aréna stála sotva pár minut jízdy ztichlými ulicemi a kouskem cesty z jedné strany lemované loukou, z druhé jehličnatým lesem. Žádná dopravní špička v centru města, jen klidná vesnice nedaleko. Domů se dostal poměrně rychle, za chvilku už parkoval před garáží a s dlouhým úlevným výdechem vystupoval z auta.

Zapadl do sprchy, potřeboval ulevit aspoň ztuhlým, zmoženým svalům, když už ne svému chtíči. Dobrou půlhodinu stál pod zatraceně příjemným proudem horké vody, za nic na světě se mu nechtělo ven.

Vylezl se značnou nevolí, zabalil se do ručníku a sekl sebou do křesla v obývacím pokoji. Zavřel oči. Nechtěl myslet, nechtěl dělat vůbec nic.

Jenže musel. Někdo zvonil. Zamračil se a prskal, když šel ke dveřím. Fakt, že má na sobě jen ten ručník, se rozhodl ignorovat. Nezajímalo ho to, chtěl jen narušitele svého klidu poslat jednoduše do hajzlu a zapadnout zase zpátky do obýváku. V hlavě se mu mihlo několik možností, koho za dveřmi spatří. Od fanouška, který někde náhodou splašil jeho adresu, až po zarytého odpůrce jeho tréninkových metod, co mu do obličeje hodí cihlu. Nakonec se ale smířil s nejpravděpodobnější možností, že útočník před arénou neblafoval a přišel pro něj, aby ho dotáhl na tu stupidní hudební akci.

A jak tušil, tak se i stalo, jen jich přišlo víc, než čekal. Sedm párů očí ho sledovalo nějakou dobu, než někdo konečně promluvil: „Něco na sebe hoď, jdeme se bavit.“ Zjistil, že to je Martin. Tentýž hokejista, co ho hodinu předtím vychytal před arénou.

„Fakt musím?“ protáhl každou slabiku, zapracoval na podtónu, aby jasně naznačil, jak obrovsky se mu nikam nechce. Třeba, když se bude tvářit fakt zmučeně, ho nikam tahat nebudou.

„Jo, musíš,“ zpražil jeho naděje nějaký jiný hráč, „půjdeš s námi a budeš se bavit a na stadionu budeš normální, ne parodie na trenéra. Tak se oblíkni. Když už nic, aspoň můžeme říct, že jsme to zkusili.“

Ona parodie na trenéra si povzdechla. Útrpně a s poznámkou, aby chvíli počkali, dveře zase zavřel. Bylo mu jedno, že s ním hráči jednají jako se sobě rovným, takový přístup mu spíše vyhovoval. Nehodlal si před nimi hrát na povýšeneckého idiota, byť ho přesně za to někteří lidé považovali. Nedělal si nic z lidí, kteří ho neznali, aspoň co do domnělé arogance. Prostě potřebovali mít plnou hubu keců a Filip jim to nebral. Záleželo mu pouze na názoru přátel, klubu a hokejistů. Alespoň se necítil tak mimo partu, spíše jako jeden z nich. Zavrtěl hlavou, myšlenky zaplašil a vyšel schody, aby v ložnici našel něco aspoň trochu reprezentativního.

Sotva o pár minut později už za sebou zamykal. Nezdržoval se s ničím nóbl, orvané vybledlé džíny, černé tričko s logem Arakain a mikina se podle něj skvěle hodily na rockovou zábavu. V chodbě vzal ještě koženou bundu. Tušil, že v budově se zahřeje, ale procházka téměř v mrazech jen v mikině nezněla ani trochu příjemně. „No sláva,“ neodpustil si útočník rýpavou poznámku, ale pro jednou se dalších řečí zdržel. Filip nekomentoval nic, ani nadšené hovory, jež kolem něj probíhaly. Stal se tichým pozorovatelem, kráčel ulicí, pod nohy mu zářily oranžové paprsky pouličních lamp. Sníh na chodníku křupal, když na něj šlápl, a sněhové vločky mu padaly do vlasů.

Znuděně zívl, kulturní dům se zdál podezřele daleko, ale dlouhou cestu připisoval jen svému nezájmu. Viděl se doma, zabraný do myšlenek, užírající se sám sebou a svými problémy daleko od lidí, snad jen s líně vrnícím kocourem na klíně. Když spatřil známé dveře a ošuntělou fasádu, ještě víc zatoužil zbaběle zdrhnout. „Je to tu hezký,“ zamumlal sarkasticky, „můžu jít domu?“ Zadoufal, že někdo z hráčů prostě kývne a nechá ho na pokoji, leč štěstí tentokrát hrálo proti němu, když se k jeho uším snesl hromadný nesouhlas.

S vražedným výrazem se nechal zkasírovat o vstupné a nalepit si kolem zápěstí papírový náramek. Zakouřené předsálí s gauči a stoly čišícími socialismem let sedmdesátých, v nich se držel snad ještě kouř Startek za čtyři koruny, ho přiměl zamyslet se, jak je možné, že celá budova ještě stojí. A co víc, že v ní má někdo ještě chuť pořádat jakékoliv akce. Ale kytary, znějící otevřenými dveřmi z hlavního sálu, a světla, ladící v harmonii písně, co typicky vesnicky patřila Kabátům, ho usadily. Žil na vesnici, zde žádné pozlátko čekat nemohl. Fungovalo to, to muselo stačit. Ztratil z dohledu hráče, kteří se dávali do řeči s přáteli, a zapadl k výčepu, aby si objednal pití. Kývl na pár svých známých, na které pro samý hokej nezbýval čas, a s poděkováním se napil perfektně chlazeného piva. S příjemně hořkou chutí na jazyku se odklidil zpět do předsálí, aby si mohl zapálit. Přece jen se začínal trochu uklidňovat. V hlavě si udělal poznámku, aby se omluvil, že chtěl ten nápad se zábavou utnout, a dovolil si být rád, že netrčí doma.

Otevřenými dveřmi sledoval kapelu, teenagery skákající do rytmu hudby absolutně bez pravidel, několik svých přátel od dobrovolných hasičů. I na ně dost kašlal, stejně jako na spoustu dalších záležitostí. Nevěděl, co dělat, tak se opřel o zárubeň dveří do hlavního sálu a nedělal nic. Na rozhovory se pořád necítil. Koukal před sebe a pro jistotu si zakázal pohupovat do rytmu písně. Možná si pár slov broukl, než mu došlo, že nechce, aby ho tak někdo viděl. Připadal si starší než na svých šestatřicet. Možná tu i nejstarší byl, většina lidí, na něž dohlédl, se možná blížila osmnácti. Kdyby teda přimhouřil obě oči. Hasiče nepočítal, pravděpodobně akci pořádali.

Znovu stočil oči k pódiu. Zpěvák pouštěl do reproduktorů první slova Síly starejch vín, melodie plula Filipovi hlavou a nejspíš si dovolil kratičký úsměv, když si uvědomil, že si hru všichni členové kapely skutečně užívají. Pátral v myšlenkách, kdy naposledy si on sám užíval, co dělá. Kdy se naposledy nadechl chladu zimního stadionu a měl ze své práce radost. A závan dobré nálady rázem zmizel.

Hudba utichla, zpěvák ohlásil krátkou pauzu mezi sériemi a kapela se rozprchla sehnat občerstvení. Filip pohledem zavadil o bubeníka, zvedajícího se ze stoličky za mohutnými bubny. Výbava, kterou by na obyčejné vesnické zábavě nečekal, ho téměř celého schovávala, až nyní si všiml, že bude v podobném věku jako on sám a že vypadá… dobře. A Filip civěl. Naprosto nevhodně civěl, sledoval každý pohyb, volné tílko s logem Rammstein nezakrývalo potetované paže, nasvícené tlumenou červenou září momentálně nehybných reflektorů. Štíhlé prsty jedné ruky, odkládající paličky, a druhé, upravující brýle na nose. Zarazil se.

Svědomí mu vrazilo facku a v hlavě mu zněl varovný hlas, který přikazoval, že má okamžitě přestat blbnout. Mysl už ale pracovala. Trhl sebou a rozhlédl se, jestli na něj náhodou někdo nekouká, ale ne. Všichni se věnovali svým přátelům či partnerům, někteří jen pivu v kelímcích. Pokusil se pohnout, podařilo se. Odešel k baru a objednal si další pivo. Alkoholu se povětšinou vyhýbal, nemohl si dovolit vypadnout z režimu, jenže tuhle příležitost, aby se cítil znovu jako součást sebe sama, si ujít nenechal.

Zaplatil, napil se. Přece se nepokusíš sbalit někoho zrovna tady, připomenul si, že nehrozí, aby si zadělával na problémy. Ne, neexistuje, nesmí. Za žádnou cenu. Znovu se napil a rozhodl se prostě zmizet. Jen co ale udělal první krok k východu, zastavila ho otázka, která mohla patřit jedině jemu. „Měl bych začít vyšilovat?“

Ale přece jen se prvně rozhlédl, jestli kolem něj není kdokoliv další, ke komu by ten hlas mohl promlouvat. Ne. Všichni stáli ve skupinkách dostatečně daleko, aby se pletl. Jistě, že by mohl pokračovat v cestě, ale připadalo mu to příliš drzé. A tak se otočil zpátky směrem k sálu, jen aby se mu na vteřinu zastavilo srdce. Přestal dýchat. Nedokázal ze sebe vytáhnout jakoukoliv odpověď, když si všiml, jak zkoumavě si ho prohlíží pár čokoládově hnědých očí, orámovaných brýlemi. „Eh?“ dostal ze sebe dost vynuceně.

„No, hraju před trenérskou hvězdou extraligy,“ usmíval se bubeník doslova jako měsíček na hnoji a zněl tak nenuceně, až to snad víc nešlo. „Měl bych vyšilovat?“

Trenérskou hvězdou, zopakoval si v duchu cynicky. Nahlas ale vykoktal jen: „No... ne?“ Tím u bubeníka vyvolal ale jen upřímný a nepotlačovaný smích.

„Kluci na nás chodí docela pravidelně,“ pokračoval, přičemž si stihl říct o kofolu a v naprostém klidu i zaplatit, „párkrát se o vás zmínili. Ale co jsem tak slyšel, nejste zrovna na tenhle typ zábavy.“

Filipovi se zachtělo vyzvídat, co dalšího se o něm říká, když není v doslechu. Nezeptal se, jen je sprostě práskl: „Donutili mě.“ Pokusil se pokrčit rameny, škubl jimi a zhluboka se nadechl. „Nechtěl jsem tu bejt.“

„Já vím o profi hokeji prd,“ přiznal bubeník uvolněně, „ale řekl bych, že je to náročný. Trocha zábavy a dobrý muziky není marná, ne?“

On si chce povídat. Jakože fakt povídat! křičel hlas v hlavě trenéra, který si povídat opravdu nepotřeboval. Chtěl... na vteřinu se zastavil. Ale odpověděl si rychle. Chtěl.

„Hele, kouříš?“ nadhodil tak příšerně nenuceným tónem, že se Filipovi div nepodlomila kolena. To slovo zapadlo do jeho myšlenek až moc dobře. Jako poslední díl skládačky. Ani si nevšiml změny v tykání, a kdyby ano, bylo by mu to úplně jedno. A potřeboval hodně rychle zpražit cokoliv, co mu vyplulo na mysl. Přijal nabízenou cigaretu. Alespoň jednu neřest si přece jen neodpustil, jen se ji snažil držet v rozumných mezích. To se mu dařilo u tabáku, u myšlenek ani náhodou. Tak přijal i zapalovač a zacpal pusu sám sobě, aby ještě neplácl nějakou totální pitomost.

Jenže večer pokračoval, alkoholu přibývalo, trenér se nehlídal a nemístné myšlenky už se ani nesnažil krotit, stejně jako civění, jen si dával pozor, aby mu do toho všeho neukápla slina. Sledoval bubeníka, sledoval ho při precizní hře na bicí a o pauzách se nechal zlákat na kouřovou. Byl oficiálně v prdeli.